Původně jsem jen chtěla nějakým způsobem zveřejnit svůj otevřený dopis Zemanovi, který jsem mu napsala jako reakci na jeho výroky k sudeto-německé otázce. Tak jsem se vlastně dostala ke svému prvnímu blogu. To jsem si myslela, že tím to tak nějak budu mít u sebe vyřízeno a netušila jsem, že mě reakce na tento článek dovedou k článku dalšímu.
Když jsem svůj první příspěvek sepsala a publikovala, napjatě jsem čekala reakce. Čtenost a počet příspěvků v diskusi byl nad očekávání. Že bude diskuse zejména negativní, s tím jsem počítala – že mě jako „polosudeťačku“ bude chtít řada lidí lynčovat jen na základě původu. (Na druhou stranu karma taky není zanedbatelná…) Ale coby nezkušená blogerka jsem si neuměla představit, co to se mnou udělá, jestli dokážu být nad věcí, nebo to se mnou bude mávat. Manžel mi říkal – „máš to zapotřebí?“. A já si teď říkám – Ale jo. Mám. Mám novou zkušenost.
Ani tak totiž nejde o to, co jsem psala a jak, ale spíš téma, které jsem zvolila. Fakt je zajímavé, jak s námi všemi tohle téma, byť po takové době, dokáže stále žít v tolik živoucí podobě. A co je ještě zajímavější – jak pánové politici (v poslední době pan Zeman) takovou věc dokážou skvěle využít. Přesně vědí, na jakou notu zahrát. Přesně vědí, jaké téma lidi zaujme a jak se k němu vyjádřit. Marně kroutíme hlavou nad tím, proč téma staré téměř 80 let je stále vytahováno napovrch. Lidí, kteří to zažili, už stejně moc mezi námi není, nikomu tím nepomůžeme. Asi proto, že je to zřejmě dobré téma pro politické preference.
Tak pozor na to! Hlavně dnes a zítra buďte ostražití a dobře popřemýšlejte, co se skrývá mezi řádky předvolebních proslovů, volebních programů a jak je kdo hodně na volebních billboardech vysmátý.
Ještě mi to přeci jenom nedá – původně jsem diskusi k článku sledovala se zaujetím a často mě prsty svrběly – reagovat okamžitě, vášnivě a nekompromisně. Ale udržela jsem je a počkala, až se diskutéři nejprve vyřádí. Těm, co sdílejí můj názor a projevili ho i do diskuse, děkuji! 🙂 Ostatním tady ještě pár mých komentářů k diskusi k prvnímu článku:
- Poznámky některých diskutujících o Němcích připomínají poznámky nacistů o židech. A právě zkušenost s druhou světovou válkou by nám měla ukázat, že takhle se na svět dívat nelze.
- Likvidace misí ze Západu na sudetském území do 24 hodin –no nevím, že by moje babička, nebo její sestry, nebo snad její staří rodiče? krvelačně likvidovali shozené členy misí… to fakt nemůžu sloužit.
- Rozdílný přístup k českým a německým rolníkům za války – tady mě napadá další vyprávění. Je pravda, že němečtí sedláci si mohli ze shromažďovacích táborů Poláků vzít někoho na výpomoc na statek. Tak učinila i moje rodina a vybrala si jednoho ze zubožených polských mladých kluků. V podstatě se stal členem rodiny. Po válce musel odejít, ať chtěl nebo ne a nikdo nevěřil, že se ještě někdy setkají. Ovšem po listopadové revoluci se stalo. Onen Polák „svoji německou rodinu“ vyhledal a já jsem měla to štěstí, že jsem sama mohla být svědkem tohoto neuvěřitelného setkání. A věřte, že to dýchnutí historie v přímém přenosu, stálo za to.
- Masové hroby, české násilí – i v našem kraji zase nalezneme příklad a nemusím chodit daleko, jednou ze zavražděných obětí byl opět člen mojí německé rodiny. Takže žádné vymyšlené a zcela výjimečné případy. Jen tento případ masového vraždění nebyl medializován. Aby toho nebylo málo, tak dva synové tohoto zavražděného strýce padli na frontě a žena s malou dcerkou si po tom všem málem vzala život. Nakonec byla odsunuta. Taky fajn osud.
- Vracení majetku? Jo tak tohohle se někteří bojí?? Vracet moje odsunutá rodina zpátky nic nechce. Naopak občas přispěje na opravy místních kostelů. Ti, kterým tady něco patřilo, už většinou nežijí a jejich potomci jsou už teď více doma v Německu, než tady. Rádi sem jezdí, chodí do míst, kde stával jejich dům, kde teď stojí vysoký les a jen sem tam naleznete náznak základů domu nebo zbytek starého ovocného stromu v bývalém sadu. V našem kraji se konají setkání odsunutých s těmi, co zůstali. Postupně jich ubývá, ale jezdí i potomci. A nějak mi nepřijde, že by plánovali další válku..
- Kdo koho volil před válkou. No tak to už se asi těžko zeptám. Je možné, že s ohledem na zemědělské zaměření mohla moje rodina tehdy volit agrárníky. Ale že se nechali zblbnout od Henleina, je nakonec možné taky. On se do voleb v roce 1935 tvářil poměrně mírumilovně a od Hitlera se distancoval. Stejně tak nepropagoval odtržení od Československa. S tím se začal projevovat až později.(Ještě poznámka k Zemanovu výroku – já se tedy dočetla, že Henleina volilo 2/3 sudetského obyvatelstva, ne 90 %, jak tvrdí Zeman. V německém pohraničí byla také o něco nižší volební účast. Asi máme rozdílné zdroje.) A kdybych měla jít až ke vzniku Československa a probírat se daty… Němců tady bylo tehdy 3 mil., Slováků 2 mil. a Čechů přes 6 mil. Z Čechů a Slováků byl ustanoven jakýsi národ „Čechoslováků“. Z Němců, kteří na území Sudet žili již od 13. století, se v novém Československu stali vlastně cizinci. I kdybych se pokusila vžít do jejich situace, tak těžko v dnešní době dokážu posoudit, jak na to člověk nahlížel.
Proto znovu opakuji, že se nesnažím posuzovat běh dějin. Na to se opravdu necítím a nemám tolik znalostí. Na celou věc se dívám očima svých předků, příbuzných a sousedů, vnímám očitá svědectví a jednotlivé příběhy. Necítím se být tím krvelačným, nenávistným a psychopatickým Němcem, i když mi v žilách putuje část německé krve. A tak přidávám k tématu můj osobní, pravdivý, nesmyšlený, nezkreslený, nepřekroucený příběh. Možná řeknete, že je výjimečný, ale nechce se mi věřit, že by byl zase natolik neobvyklý a jedinečný. Jo, jsem ženská, takže se mi do toho montují jiné mozkové buňky a dívám se na to asi jinak než chlap. Ale je to špatně?
A tak se teď vrátím na začátek, a jak správně poznamenal jeden vášnivý diskutér k mému prvnímu článku – „Němci se nechali zblbnout od Henleina“. Podle výsledků voleb se jich asi 2/3 tehdy opravdu zblbnout nechalo. A tak já dnes apeluji na nás – nenechme se zblbnout! Vzpomeňme na minulost, nebuďme tak zapomnětliví a na druhou stranu mysleme i dál než jen co mi dnešek přinese k obědu.
Tak přeju šťastnou ruku nad volební urnou! A jak se mi líbilo na jednom nejmenovaném billboardu: „Tentokrát to nesmíme zvorat“… 🙂 Ale hlavně: „Tentokrát se sebou nedáme vorat“ …