Mít opravdu dobré ráno bývá v pracovním týdnu dost výjimečné. A tak i můj den dnes začal ránem zcela obyčejným, šedým s ne příliš optimistickým výhledem na jeho průběh. Ráno zazvoní budík, zalepené oči, vylezu potichu z postele, abych nevzbudila ostatní rodinu a potichu se pokusím vytratit, aby mě někdo nezdržoval, že chce pusinku a ještě jednu a co si má vzít na sebe a jakou hračku si může vzít do školky atd. Zabouchnu dveře za rodinou a vyjdu před dům. Vyhlédnu na pole, jakou má dnes barvu, kouknu na nebe, jestli se nemračí, nadýchnu se čerstvého ranního vzduchu a to mi dodá trochu uklidňujícího vědomí, že vše je, jak má být. Kráčím na tramvaj. V tramvaji standardně vytáhnu knížku a moje okolí už mě nezajímá.
Někdy jsem si knížku nevytáhla a pozorovala jsem ty lidi, co se mnou jedou ráno metrem, tramvají, mačkají se na sebe v ranní špičce, nevnímají okolí a jsou pohrouženi do sebe, napůl spící, nepřítomní a do práce se rozhodně netěší. Jsou zachmuření, každý si myslí na svoje, přemýšlí o svých problémech pohroužen do sebe, každý je slepý ke svému okolí. Obklopen lidmi, ale při tom sám v sobě. Působí to depresivně. A tak jsem se raději i já při těchto cestách začala hroužit sama do sebe bez zájmu o své okolí – a ještě lépe – začala jsem si číst.
A tak i dnes si čtu, kulisou mi je jen stále stejný hlas paní hlásící zastávky a ranní hovory o počasí okolosedících. Automaticky vystoupím na přestupu, propletu se mezi lidmi, přelezu do metra a v metru ještě jednou přestupuju na Florenci. Když vlezu do vestibulu Céčka, tak slyším nějakou muziku. Občas nějaký žebravý muzikant v metru hraje, někdy více, někdy méně povedeně. Moc tomu nevěnuju pozornost, zrovna mi přijíždí souprava, tak chci nastoupit. Když v tom si všimnu nahoře nad schody nějakých houslistů. A to už mě z toho běžného rutinního rána vytrhlo natolik, že jsem nenastoupila a šla jsem se podívat, co se tam děje. Jak jsem vycházela schody nahoru, tak se mi pomalu otvíral pohled na něco úžasného a neuvěřitelného. Něco jako ze snu. Celý malý symfonický orchestr tam hraje jak o život! Hráli hrozně pěkně, nemám ponětí, co to bylo za skladby, ale byly krásné a hodily se právě na to dobré ráno. Dívám se na ně a říkám si, jak je tohle možné a kde se tady vzali. Živí, živoucí muzikanti s opravdovými nástroji provozovali v metru opravdové umění. Na ceduli vedle si přečtu, že jde o koncerty v rámci oslav výročí metra, a že nám právě hraje Mikrosymfoňáček z konzervatoře.
Byl to úžasný pocit. Lidi obvykle chodili s myšlenkami někde v sobě, nevšímajíc si svého okolí stejně jako takhle každé ráno mezi těmi lidmi proplouvám já. Ale tady jsme se všichni zastavili a poslouchali tu krásnou muziku a dívali se na ty krásné mladé a usměvavé muzikanty jako na zjevení. Zjevením tady opravdu byli. V místech, kde běžně potkáte jen bezdomovce a spěchající unavené lidi nebo žebráky. Takhle jsme se tady všichni zastavovali, poslouchali jak u vytržení a začínal nám krásný nový den. Dívali jsme se na sebe a usmívali se taky. Paní vedle mě – stejně jako já, musela za chvíli vytahovat kapesník.
Z cesty do práce se tak pro mě stala mimořádná událost. A já jsem zjistila, že to s námi ještě není tak beznadějné. Že stejně jako já jsem se nechala vytrhnout z toho smutného stereotypu, tak se nechala vytrhnout spousta lidí. Spousta z nás spěchajících do práce se najednou zastavila bez ohledu na to, že přijdou pozdě. Zastavili jsme se a nechali jsme se nést tou krásnou živou hubou. Ti hudebníci hráli právě pro nás a pro naše dobré ráno. Aby se nám lépe cestovalo do práce. A my to cítili a začali jsme se usmívat. Začali jsme se usmívat na ně a začali jsme se usmívat na sebe. A nebyli jsme jen anonymní dav, který je tvořen slepými individui. Byli jsme ti, kteří poslouchali ten krásný koncert, a bylo nám při jeho poslechu spolu dobře. Bylo to strašně optimistické, protože jsem najednou získala naději, že to s námi není tak zlé. Že nejsme všichni takoví, jak po ránu v metru a v tramvaji cestou do práce vypadáme. Že ještě uvnitř máme duši, která žije a dýchá, i když to na první pohled není vidět.
A tak děkuji těm muzikantům za to poznání, že jsme ještě skutečně naživu. Děkuji Dopravnímu podniku hlavního města Prahy. 🙂